Toto je první testovací příspěvek pro úřední desku

Malá Nelka byla zvědavá a hravá holčička. No nesnášela uklízení! Její pokojíček byl vždy plný hraček, které ležely všude možně, jen ne odložené v krabicích či na poličkách. Maminka se snažila, jak mohla, ale malá plavovlasá holčička ne a ne si uklidit své hračky v pokojíčku.

„Nelko, jednoho dne to už za tebe uklízet nebudu, musíš se to už naučit sama, protože ty hračky od tebe odejdou!“ pohrozila jí maminka. Ale Nelka ji neposlouchala a pokojíček si neuklízela. Ovšem maminky se přece poslouchat musí.

Jednoho krásného dne se konala u Nelky doma velká oslava. Její maminka měla totiž narozeniny. Dvůr se zaplnil rodinou ze všech koutů světa. K Nelce přišli bratranci a sestřenice, se kterými si tak ráda hrála. Všude byly chutné chlebíčky či sladké koláčky a zákusky a ulicí se šířila příjemná vůně dobrot. Jedině malá Nelka se ještě netrpělivě chystala ve svém růžovém, ale neuklizeném pokojíčku. Všude po zemi byly rozházené panenky, gumičky na vlásky a na huňatém koberci leželo rozsypané puzzle. Ani stolek nevypadal ukázkově. Na něm byly rozházené knížky a barvičky. Takhle přece pokojíček holčičky, malé princezny, nevypadá.

„No to je mi ale bordel!“ přišla Nelku zkontrolovat maminka a zavolat ji na dvůr, kde byla oslava. Nelka si právě oblékala své krásné květinové šatičky.

„Mami, nevidělas moji červenou čelenku s květinkou?“ zeptala se Nelka, jak si česala blonďaté nepoddajné vlásky.

Maminka jen zakroutila hlavou: „Kdybys tu neměla takový bordel a hračky si uklízela, určitě bys svou čelenku našla! Já ti to už neudělám!“ řekla přísně maminka. Nelka se zamračila. Věděla, že se to jednoho dne musí naučit, ale byla příliš líná.

Nelka odešla ze svého pokojíčku podívat se do koupelny. Ta sice uklizená byla, ale v ní čelenka nebyla. A nebyla ani v kuchyni, ani v obýváku. „Musí být přece v pokojíčku!“ řekla si Nelka nahlas a cupitala zpátky. Ale když se vrátila, nevěřila tomu, co vidí. V jejím pokojíčku nebyly žádné hračky! Nebyly však uklizené, ony prostě zmizely! Co když měla maminka pravdu a její hračky od ní opravdu odešly, protože je neuklidila, pomyslela si smutně Nelka.

„Kde mám tužky, knížky, puzzle, panenky, skládačky a ostatní hračky!“ plakala smutně Nelka. Už jí totiž nechyběla jen čelenka. Její pokojíček byl kromě skříně, postýlky a stolku úplně prázdný. Nelka začala plakat. „Slibuji, že si už hračky budu uklízet! Už vás, moje hračky, dám na místo, jen se mi prosím vraťte,“ plakala Nelka a vyběhla na dvůr.

Tam ji táta objal, když mu dcerka vyprávěla, co se stalo. „No asi se tvé hračky rozzlobily a odešly, protože jsi je neuklízela a nechala vždy jen tak pohozené,“ řekl přísně, ale mile, aby uklidnil svou dcerku. „Po oslavě je spolu najdeme!“ mrknul na ni a poslal ji hrát si na trampolínu.

Ani se nenadála a po nahánění se sestřenicemi a bratranci na dvoře oslava skončila. Nelka se rozloučila s rodinou a smutně se vydala do pokojíčku, kde jí chyběly její hračky.

A neuvěříte! Její hračky tam opět ležely! Všechny! Dokonce i čelenka s květinkou! Sice byly rozházené, jak je nechala Nelka, ale byly tam! „Jupí!! Děkuji vám, hračky, že jste se mi vrátily!“ Nelka vykřikla radostí a začala hračky objímat.

A pak se stalo nečekané – pustila se do úklidu. Nechtěla přece, aby její hračky zase odešly. Maminka a tatínek to jen ze dveří sledovali a usmívali se. A právě od toho dne si Nelka začala svůj pokojíček uklízet. Začala si svých hraček vážit a vždy si je pěkně uložila na místo a nejen to! Jak mamince, tak tatínkovi začala doma více pomáhat. Kdo ví, kam se hračky tehdy poděly, ale jedno je jisté… Nelku pořádně vystrašily!